Reporty z koncertu jsou prej mrtvej žánr, ale píšu to na blog a táhne mi na čtyřicet, takže už nemusím řešit nic. Balím špunty do uší, léky na tlak a papuče a vyrážím směr Café V lese, kde pro pamětníky hrajou Ruinu, Pretty Old Sound a čerstvá krev Hothouse.
V klubu je ale nečekaně spousta mladejch lidí, některý teda nahoře slaví narozky v barevnejch čepičkách, ale je tu i dost existenciální mládeže v černých hadrech, co míří do podzemí na koncert.
Nebyl jsem v někdejší hipsterský Mekce asi pět let, ale moc se to tam nezměnilo. Podnik je třeba ocenit za to, že tu může hrát taková špína, zvuk je parádní, ale jsou tu i zřejmý negativa. Tím hlavním jsou kyselý barmani beze slova zaokrouhlující při placení. C'mon, nechám za večer v klubu čtyři kila, potřebujete tak zoufale ještě další dvě koruny? Ve squatu na Miladě jsem to chápal, tady ovšem padíkem za standardní pivo nesponzorujete DIY benefit na veganskej psí útulek, ale něčí podnikání.
Birell s vínem
Nic, náladu mi spravuje krátkej pokec před přetékajícíma pisoárama s Dimitarem, kterej kalením neobvyklý kombinace birellu a vína dokazuje, že je experimentátor nejen na hudebním poli. Pozdravím ještě pár tváří z minulosti a hurá na muziku. Hothouse jsou zajímavej zjev, mlaďoši s outfitama jak z módního magazínu (umělá leopardí kožešina basačky, kožená bunda frontmana) a hlavně s trumpetou, dávají osmdesátkovej postpunk, kterej mi místama evokuje něco z The Birthday Party, nebo novějc třeba Tropical Fuck Storm. Vůbec to není zlý, atmošku to má hlavně v pomalejších polohách, když se zrychlí a přichází pokus o metalovej growl, připomíná to nebezpečně standardní kinderpunk. Uvidíme.
Následujou Pretty Old Sound, respektive nejdřív jen elvisovskej werewolf Dimitar s rafinovaně natrhlýma kalhotama a haldou papírů na zemi. Sám na rozladěnou kytaru hraje svý defragmentovaný blues a v týhle doposud neznámý podobě mě P.O.S. baví asi vůbec nejvíc. Evokuje mi to střípky Sic Alps, Dead Moon, Jona Spencera a zástupy zapomenutejch hrdinů garážovýho lo-fi rocku. Jen občas se trochu přidá expat bigbítovej pantáta za bicíma a je to přesně to minimum, co je třeba. V další půlce už do toho řeže naplno, přidá se i na sedmistrunku (!!!) hrající numetalovej anděl smrti v roušce, kožených bezprsťácích a mikině Killing Joke. Z Londýna na skok vrátivší se Dimitar neměl moc čas s touhle kapelou zkoušet, přesto to dávají se ctí. Každopádně první verze Pretty Old Sound zůstává mým hlavním objevem.
Peel Autobahn
Potkávám v davu Joba, v krátkosti proberem nástrahy čínských nemocnic, cesty Johna Peela po německý dálnici, dárky od dětí a naše trička (Mudhoney vs. Wipers). No a pak už nastupujou Ruinu, který se s loňskou deskou vrátili ze záhrobí, aniž by kdy skutečně odešli. Šílená dadaistická laboratoř na pódiu, kde diktafony, mučený ságo a basklarinet (?) doplňujou bezmála jazzový bicí. V něčem mi to evokuje mnou oblíbenou produkci britskýho labelu Chocolate Monk, ale ve skutečnosti je to v něčem velmi japonský. Noise bez bubáků, takže na pódiu projde i havajská košile. Zato s pořádnou dávkou zábavný avantgardy, aniž by to celý byl samoúčelnej vtip, protože z hromady pokroucených zvuků leze většinu času velmi solidní groove, na kterej nezbývá než mávat (neexistující) řepou jak při nejtučnějším jamu Funkadelic. Baví se mládež, bavím se taky.
Zítra ale musím na dlouhou šichtu do rachoty a domů daleko, tak jen pozdravím nejhodnějšího Andreu, dozvím se o nejlepším festivalu, kde hrajou za den jen tři čtyři kapely a vyrážím nach hause.
Margharita: spoko večer ve společnosti spoko lidí
Havaj: hamižná obsluha
Žádné komentáře:
Okomentovat