Z Radlic přes Mongolsko k výtopně pana Blahoše

Undergroundový fanziny obsahujou překvapivě málo tipů na výlety s dětma. Dneska se proto v nový podrubrice „Zocelujeme ratolest“ podíváme na Dívčí hrady, velký pražský kopec, kde hodně fouká.

poslední žijící divoký kůň (druh)

Dítě (pro účely testování jsem použil čtyřletýho Prokopa) nalákejte na koníky. Ne ledajaký, protože na kopci, kde kdysi měly válčit český Amazonky, se momentálně prohání vzácný (pra)koně převalskýho. Znáte ze zoo, ale tohle je fakt docela jinej zážitek.

Výlet ovšem začněte na Radlický, oficiálně nejmíň vytížený stanici pražskýho metra. Pokud dítě nenadchne osmdesátkový komplex podzemky, bazénu a autobusovýho terminálu, ukažte mu plastiku Vztah přírody a techniky od Zdeňka Hoška nebo oceňovaný komplex administraček ČSOB od Pepy Pleskota. Už vidíte ty zářící dětský očka?

¨

Radlice wild life

Vy ovšem uděláte čelem vzad a vyrazíte vzhůru na větrnou hůrku (bacha, s malým h) zvanou Dívčí hrady. Pokud máte doma malýho šotouše, bonus pro vás. Trasa totiž vede přes přejezd a vy můžete při troše štěstí (nebo čekání ve větru) sledovat spuštění závor a přejezd motoráku. Fakt moc doporučuju.

Dopisy mrtvým

Dál kolem hřbitova. Za větru spíš neradím, je dost hustě osázenej stromama. Pokud ale děti trvají na návštěvě hrobů (může se stát), povšimněte si oldschoolových nápisů typu „choť majitele domu“ na náhrobcích. Prokop po prohlídce vymyslel nejlepší námět na povídku nebo film: Na hřbitov pošták pořád doručuje dopisy. Mrtvým píšou jejich blízký, aby si mysleli, že jsou pořád naživu a nebylo jim líto, že už umřeli. Paráda.

Od umrlců se vydejte dál pravotočivou zatáčkou vzhůru. Nahoře uvidíte vodárenskou věž Děvín (od Kájy Hubáčka, co navrhl věž na Ještědu). Pro vás jsou teď ale klíčový KONÍCI, za kterýma se vydáte doprava.

 

Mongolsko

Až tam dojdete, ocitnete se v Mongolsku. Na větrný dvacetihektarový stepi se za ohradou prohání klisny Lana, Gruhne, Khamiina a Xicara. Širá pastvina sahá až na obzor a je to krásný, až je vám líto, že jste si nepřibalili jurtu, pečenýho berana a termosku zkvašenýho kobylího mlíka. Jsou tu dvě vyvýšený pozorovací plošiny, kde to teda fouká ještě víc. Koňové ovšem do stáje nezalezou téměř určitě, protože vydrží víc než vy.

Z Mongolska k Zababovi

Dolů z Mongolska můžete sejít buď přes vyhlídku Děvín do Prokopskýho údolí nebo poměrně strmou lesní pěšinou směrem na Lihovar. S krátkou zastávkou na Děvíně volíme variantu B. Vymotáváme se přes železniční most s vyhlídkou na Pražský semmering (nejkrásnější železniční úsek ve městě tentokrát docení nejen šotouši) přes Žvahov až k naší cílový stanici - autobusový a tramvajový zastávce Lihovar. 

Prokop

Z někdejší majestátní alkovarny zůstalo bohužel už jen torzo, okolo něhož momentálně roste něco pod sloganem „spirit of Smíchov“. Špiritus místu ale dodává hlavně zašlá výtopna Zlíchov, před kterou uvidíte spoustu historických vagónů a mašin. Pokud znáte Pohádky o mašinkách, je to TA výtopna, kde pan Blahoš přemýšlel, jako pomoct černokněžníkovi Zababovi. A to (v jistých kruzích) není vůbec málo.

mapa cesty

Délka trasy: cca 5 km

Co vzít: Svačinu (občerstvení po cestě není), dobrý boty pro sestup z Mongolska na Žvahov

Kočárek: Od Radlický ke koníkům ano, dál spíš ne

 

2022/02/19 - Pretty Old Sound, Hothouse, Ruinu @ Café V lese

Reporty z koncertu jsou prej mrtvej žánr, ale píšu to na blog a táhne mi na čtyřicet, takže už nemusím řešit nic. Balím špunty do uší, léky na tlak a papuče a vyrážím směr Café V lese, kde pro pamětníky hrajou Ruinu, Pretty Old Sound a čerstvá krev Hothouse. 

Ruinu v akci

V klubu je ale nečekaně spousta mladejch lidí, některý teda nahoře slaví narozky v barevnejch čepičkách, ale je tu i dost existenciální mládeže v černých hadrech, co míří do podzemí na koncert.

Nebyl jsem v někdejší hipsterský Mekce asi pět let, ale moc se to tam nezměnilo. Podnik je třeba ocenit za to, že tu může hrát taková špína, zvuk je parádní, ale jsou tu i zřejmý negativa. Tím hlavním jsou kyselý barmani beze slova zaokrouhlující při placení. C'mon, nechám za večer v klubu čtyři kila, potřebujete tak zoufale ještě další dvě koruny? Ve squatu na Miladě jsem to chápal, tady ovšem padíkem za standardní pivo nesponzorujete DIY benefit na veganskej psí útulek, ale něčí podnikání.

Birell s vínem

Nic, náladu mi spravuje krátkej pokec před přetékajícíma pisoárama s Dimitarem, kterej kalením neobvyklý kombinace birellu a vína dokazuje, že je experimentátor nejen na hudebním poli. Pozdravím ještě pár tváří z minulosti a hurá na muziku. Hothouse jsou zajímavej zjev, mlaďoši s outfitama jak z módního magazínu (umělá leopardí kožešina basačky, kožená bunda frontmana) a hlavně s trumpetou, dávají osmdesátkovej postpunk, kterej mi místama evokuje něco z The Birthday Party, nebo novějc třeba Tropical Fuck Storm. Vůbec to není zlý, atmošku to má hlavně v pomalejších polohách, když se zrychlí a přichází pokus o metalovej growl, připomíná to nebezpečně standardní kinderpunk. Uvidíme.

plakát

Následujou Pretty Old Sound, respektive nejdřív jen elvisovskej werewolf Dimitar s rafinovaně natrhlýma kalhotama a haldou papírů na zemi. Sám na rozladěnou kytaru hraje svý defragmentovaný blues a v týhle doposud neznámý podobě mě P.O.S. baví asi vůbec nejvíc. Evokuje mi to střípky Sic Alps, Dead Moon, Jona Spencera a zástupy zapomenutejch hrdinů garážovýho lo-fi rocku. Jen občas se trochu přidá expat bigbítovej pantáta za bicíma a je to přesně to minimum, co je třeba. V další půlce už do toho řeže naplno, přidá se i na sedmistrunku (!!!) hrající numetalovej anděl smrti v roušce, kožených bezprsťácích a mikině Killing Joke. Z Londýna na skok vrátivší se Dimitar neměl moc čas s touhle kapelou zkoušet, přesto to dávají se ctí. Každopádně první verze Pretty Old Sound zůstává mým hlavním objevem.

Peel Autobahn

Potkávám v davu Joba, v krátkosti proberem nástrahy čínských nemocnic, cesty Johna Peela po německý dálnici, dárky od dětí a naše trička (Mudhoney vs. Wipers). No a pak už nastupujou Ruinu, který se s loňskou deskou vrátili ze záhrobí, aniž by kdy skutečně odešli. Šílená dadaistická laboratoř na pódiu, kde diktafony, mučený ságo a basklarinet (?) doplňujou bezmála jazzový bicí. V něčem mi to evokuje mnou oblíbenou produkci britskýho labelu Chocolate Monk, ale ve skutečnosti je to v něčem velmi japonský. Noise bez bubáků, takže na pódiu projde i havajská košile. Zato s pořádnou dávkou zábavný avantgardy, aniž by to celý byl samoúčelnej vtip, protože z hromady pokroucených zvuků leze většinu času velmi solidní groove, na kterej nezbývá než mávat (neexistující) řepou jak při nejtučnějším jamu Funkadelic. Baví se mládež, bavím se taky.

Zítra ale musím na dlouhou šichtu do rachoty a domů daleko, tak jen pozdravím nejhodnějšího Andreu, dozvím se o nejlepším festivalu, kde hrajou za den jen tři čtyři kapely a vyrážím nach hause.

 

Margharita: spoko večer ve společnosti spoko lidí

Havaj: hamižná obsluha

Léčivá síla ambientu

Pokud se nakazíš ebolou, poslech dvojalba Stars of the Lid tě nejspíš sám o sobě nespasí. Přelévání obvykle jemně bzučících, minimalistických a bezeslovných skladeb ambientu, dronu a příbuzných žánrů nicméně v mnoha lidech (zjevně) vyvolává pocit, jako když se do těla pomalu rozpouští léčivá látka. Dokládá to nejen hojnost Spotify playlistů s názvama jako „Mind Body Soul Problem Solving Ambient Healing Music“ a fakt, že ambient či new age tvoří zvukovou stopu velký části léčitelských videí na YouTube, ale i zkušenosti z praxe.

 

Eno v nemocnici

Nemocnice byla příznačně i u počátku popularizace ambientu – otřepaná historka praví, že Brian Eno „vymyslel“ koncept ambientní hudby v roce 1975, když se zotavoval po automobilový nehodě a nedokázal vstát z nemocniční postele, aby zvýšil téměř neznatelnou hlasitost gramodesky s barokní hudbou, kterou mu pustili.*

 
Léčivý účinky ambientu pak Eno důkladně prozkoumal o čtyři dekády pozdějc, kdy přímo pro nemocnici Montefiore v britským městě Hove (tvoří souměstí s Brightonem) vytvořil dvě instalace s názvem „77 Million Paintings for Montefiore“ a „Quiet Room for Montefiore“. Ta první, pro pacienty, byla založená na Enově oblíbeným konceptu generativní hudby, která se neustále proměňuje a ačkoliv zní podobně, nikdy se úplně neopakuje.

 
V tomhle případě šlo o audiovizuální projekt, jehož součástí bylo i neustálý generování neopakujících se obrazů. Druhá kompozice pak byla „standardní“ album, které ve smyčce hrálo v recepci nemocnice. Jestli se pozoruhodný počin reálně projevil na stavu pacientů bohužel zřejmě žádná studie nezkoumala, i když by mě to rozhodně zajímalo.

Bez odezvy nezůstala samozřejmě ani pandemie covidu-19. Tým Markuse J. Buehlera z  slavnýho Massachusettskýho technologickýho institutu (MIT) převedl do zvukový podoby proteiny tvořící výstupky na obalu viru. Výsledná bezmála dvouhodinová skladba pro flétny a strunný nástroje má překvapivě blízko k některým Enovým kompozicím.

"Proteiny jsou tvořené kombinací aminokyselin a každé z nich vědec přiřadil jeden tón na hudební škále. Hlasitost nebo délka tónů pak znázorňují spirálovité zakroucení aminokyselin. A vlastní zvuky mají i teplem způsobené molekulární vibrace," informoval tehdy odborně o události i Český rozhlas. Nejde přitom jen o hru - metoda tzv. sonifikace měla vědcům umožnit líp pochopit strukturu viru, protože tenhle způsob práce je údajně mnohem intuitivnější. Může bejt.

Smyčka versus plynutí

Za dva protichůdný přístupy k ambientu a příbuzným žánrům se dají označit opakující se zvukové smyčky na straně jedný a volně plynoucí plochy bez zřejmýho řádu na straně druhý. Co prospívá zdraví víc?

Na dvě protichůdný zkušenosti před časem poukázal web Openculture.com. Psycholog Charles Fernyhough, který se svým ambientně improvizačním duem Darkroom hrál v roce 2016 pro pacienty na jednotce intenzivní péče v University College London Hospital, má za to, že pacientům pomohla k odpoutání od přítomného okamžiku právě nepředvídatelná povaha jeho performance.

Spolupracovník hudebního portálu Noisey.com Ryan Bassil ovšem popsal přesně opačný zážitek. Editor trpící dlouhodobýma záchvatama úzkosti a paniky si záměrně ordinoval hudbu Ena, Williama Basinského nebo Fennesze, aby mu pomohla „vrátit se na zem“ a uvědomit si okolní realitu. V tomhle zakotvení mu naopak podle jeho vysvětlení měla pomáhat relativní repetivnost týhle hudby.

Koncept opakování jednoduchých ambientních smyček pak do mrtě vytěžilo čínské duo FM3 se svým nejslavnějším vynálezem Buddha Machine. Krabička se od uvedení na trh v roce 2005 dočkala mnoha podob (včetně spolupráce s Throbbing Gristle či Philipem Glassem) a tak nepřekvapí, že byla použitá i ke zdravotním účelům. Limitovanou edici zařízení s uklidňujícíma zvukama si jako kulisu k léčebným procedurám v roce 2007 objednaly jistý lázně ve francouzským Nice.

Tomuhle říkáte hudba?

Jistý je, že zdravotní působení ambientu a příbuzných žánrů je z hlediska seriózních lékařských studií zatím silně neprobádaný území. Hudba přitom může mít přitom terapeutický účinky ve zcela nečekaných souvislostech, jak dokazuje následující historka.

Když freejazzový excentrik Sun Ra hrál na konci 50. let koncert pro obyvatele kliniky pro duševně nemocný v Chicagu, katatonická pacientka, která několik let nepromluvila a prakticky se nehýbala, najednou vstala a pobouřeně zakřičela: „Tomuhle říkáte hudba?“. Nepřekvapí, že Sun Ra byl touhle odezvou velmi potěšen a zážitek zhudebnil ve skladbě Advice to Medics.

* Spíš než o „vynález“ ambientní hudby šlo o popularizaci konceptu mezi širší veřejností. Kořeny přístupu k hudbě jako k sotva znatelný ploše na pozadí se dají vystopovat nejmíň do počátku 20. století k francouzskýmu skladateli Erikovi Satiemu a jeho „nábytkové hudbě“.

Playlist Léčivá síla ambientu

miniBajkonur

Vladimír Remek, Alexej Gubarev - Jan Bartoš, 1979

50.0306050N, 14.5271344E