BearCloud - Faves (Polí 5, 2025)

Co to jako je? Člověk narozený v roce 2008 už dělá muziku? Vydal album? A navíc povedený? Už je to tak a připadám si velmi starý. Pod hlavičkou BearCloud se skrývá Šimon Havelka, takto syn Václava z Plísňáčů. Pokud to víš, v táhlým zpěvu to asi trochu uslyšíš, ale pokud nevíš, tak to je prostě spoko zazpívaný, co? 

Tenhle BearCloud se vznáší nad krajinou repetitivního lo-fi folku s příměsí psychedelie a ambientu a já kvituju zemitý zvuk a příjemnou rozevlátost. Za asi nejhitovější (v rámci žánru) bych vypíchl song Revelation, emotivní psychfolk s vybrnkávanou akustikou.

Líbí se mi ale třeba i hypnotická stěna You Can Dream evokující až indický raga. Občas jsem si při poslechu vzpomněl na starýho (folkovýho) Devendru Banharta, ale skutečný vlivy budou patrně jiný a celkově je to docela pestrá směs. 

Ne všecko mě baví stejně, něco kolem mě spíš tak prošumělo (paradoxně třeba prvních pár tracků alba), ale opakuju, že tady Šimonovi je 16 a dle popisku alba obstaral „bicí, kytaru, klávesy, perkuse, klavír, vokály, experimentální zvuky, mix nahrávky a produkci“. Jako ty vole?

ps

Celý se to křtí na koncertu 16. března na strahovský 007 ve společnosti (ehm) Please the Trees. Na Polí5 můžeš poslouchat už teď.

 

2022/09/18 - BISHI, Break Fast @ Decolonise Fest, Signature Brew Haggerston, Londýn

Chození na koncerty je pro mě, jakožto zaměstnanýho family guye vzácná kratochvíle, která je možná jen za vzácný konstelace. Například když umře skoro stoletá královna a já se tak ocitnu na pár hodin Londýně. Mám odpracováno, takže co s načatým večerem? Dimitar z Pretty Old Sound tu žije už roky na hausbótu a ví přesně, kam dneska zajít: na slibně znějící Decolonise festival „by and for punx of colour“, respektive na poslední dvě kapely třídenní akce.

leták

Už samotná anotace je pro mě zajímavý mentální cvičení - na jednu stranu je „nebělošskej“ punk pořád vcelku vzácnej, což ve mně budí zvědavost a naděje, že objevím něco hudebně neotřelýho. Na druhou stranu definovat festival podle barvy kůže mi přijde tak nějak... debilní?

Nacházíme s Dimitarem Signature Brew Haggerston, vcelku sterilní klub a craft beer bar na severu Londýna. Většina lidí v publiku jsou nepřekvapivě klasický bílý hipstři a punk v klasickým slova smyslu ten večer taky neuslyšíme, ale to předbíhám...Za vstup dáváme každej 19 liber, což by chudáci z východní Evropy jako my radši ani neměli přepočítávat na svojí měnu. Místní ležák (Dimitar bohužel neudržel v hlavě značku) je ale parádní pitivo, který navíc přichází právě včas před koncertem.

Generic host tonight

Předposlední (pro nás první) kapela je Break Fate, bělošská parta, která se sem zjevně kvalifikovala jen díky černošskýmu frontmanovi. A je to docela slušná pitomost, dojem nezachraňujou ani sladěný oblečky. Random emo pop punk z roku 2000, šedesátá odmocnina z Fall Out Boy nebo Jimmy Eat World, ovšem s otravným tlačeným vokálem a blbýma textama. "I am your host tonight, how are you today?" hlásí frontman ve slunečních brejlích do publika a nás to táhne na pokec před dveře klubu.

Break Fate v akci

Po skončení setu a návratu dovnitř mě Dimitar upozorňuje na merch table, že jsou tam holky z Big Joanie, jeho nejoblíbenější londýnský kapely. Jsou moc milý, Dimitar kupuje kazetovou kompilačku staršího ročníku festivalu, kde mají taky skladbu. Pozdějc dohledávám tohle trio černošek, který si vzal pod křídla Thurston Moore. Garážovej lo-fi rock, jakýho kdysi na Ecstatic Peace! vycházelo hodně. Není to tudíž žádná revoluce, ale rozhodně se to poslouchá dost příjemně.

Passport is a palace

To už je ale na řadě BISHI, hráčka na elektrifikovanej sitár s bengálskejma kořenama. Dimitara to stejně jako předchozí set evidentně moc nebaví, ale já jsem docela spokojenej. Tvrdý elektronický podklady, psychedelickej sitár, čtyřooktávovej hlas i nekompromisní flow tvoří originální skládačku, která je navíc zábavná - zvlášť když má hlavní protagonistka 80s business kostýmek a navzdory plus size velikosti moc hezky tančí. Kdyby tak ještě proslovy mezi skladbama nebyly stejně dlouhý jako samotný tracky a hitový věci jako Passport Is a Palace tvořily větší část repertoáru... Stejnej dojem jsem měl pozdějc i z EP Let My Country Awake, ze kterýho ten večer hodně hrála.

 

BISHI v akci

Na závěr, v předvečer královnina pohřbu, doporučuje BISHI lidem, aby si dali drink na „naší velkou dámu“. Punk is dead, říkám to furt. Celkově teda návštěva Decolonise festu spíš prohra, ale i se světlýma (fakt žádnej rasovej dvojsmysl intended, rozumíme si) momentama.

Margharita: setkání s Dimitarem, BISHI

Havaj: Break Fast, drahej vstup pro kluky z východu

2022/04/11 - Gnu, Lyssa, Wollongong @ Underdogs

Wollongong, Gnu, Lyssa - tzv. plejáda tuzemských rockových velikánů a zároveň soundtrack mýho dospívání. Tahle konstelace už se nemusí opakovat, že jo. I když se necítím úplně fit, dávám v hornoměcholupským Albertu z automatu tekutinu zvanou „irish cream cappuccino“ neúspěšně simulující kafe a alkohol a vyrážím na Smíchov.

leták

Underdogs, temný sklepení se zlatejma lidma i programem, asi netřeba blíž představovat. Oáza. Na svůj vlastní gestlist tenhle večer nominuju Stejkyho, protože moje drahá polovička zůstala doma. Pro večer plnej testosteronu je to tak nějak příznačný.

Dáváme se Stejkym a Šampíčkem pár historek, ta s názvem „Jak Šampón probíjel o myčku“ už teď patří do zlatého fondu. Lidí je všude fakt hodně, některý jen tak stíhám pozdravit (Větrák a Ital - wut?), mnohý jen zahlídnu zdálky. Pivo je psí - spoko desítka za třicet káčé, i když o zmenšeným objemu 0,4 litru.

Nevytřeštěný Brouček 

Hudební produkci zahajujou Wollongong, který k mý radosti neopomíjej ani dvě dekády starej debut Know Evil. Přídomek „emo“ na letáčku chápu spíš ve smyslu, že i neandrtálci mají nějaký pocity. Celej set se mi ve výsledku slejvá do disonantního hárkórovýho monolitu, ve zběsilejších pasážích tahle hlasitá hydra někdy trochu lapá po dechu, největší čaro se pro mě dostavuje ve chvílích hypnotickýho minimalismu. Nic se nemění, snad jen Brouček neprobodává svým vytřeštěným pohledem publikum stejně psychoticky jako dřív.

Gé En Ú v akci

Následuje návrat mistrů zábavy. Gé eN Ú sází hit za hitem, obvzlášť rád jsem za Já a Mossad, ale každej v davu to má trochu jinak. Celé dobré. Navíc dva nový (!) songy. Obzvlášť Zdejší mi zní v hlavě doteď. Druhej se jmenuje Nízký čelo. Pro ty z nás, kdo už se tzv. vykoutovali a maj čelo naopak vysoký, je to ovšem trochu hořkej song. Kluci ho dali až na potřetí, když ho dvakrát předtím podělali. To Pánbu zasáh, aby největší Čech nezpychl. Není každopádně moc lepších pocitů, než za zvuků týhle kapely máchat hlavou jako blbec, skandovat heslovitý texty a popíjet pivo. Samozřejmě dostatečně rozkročenej, protože je vědecky dokázaný, že poslech Gnu zvětšuje koule. No, u posluchaček to tak asi nefunguje, nevím.

Anomálie na hajzlech

I po čtvrtstoletí ale každopádně platí konstanta, že koncerty Silver Rocket jsou v drtivý většině sausage party. Dokládá to fronta na hajzlech, která se o přestávce utváří pouze před mužskou částí sociálního zařízení - v jinejch částech vesmíru poměrně raritní úkaz.

„Šavle a penisy! Šavle a penisy!“ deklamuje pak Töhötöm z pódia, když se zas vracím na Lyssu. Ano, tohle je totální čůrákův mlejn. Kapela, která se vlastně jako jediná nevrací, ale celých těch 25 let existence, který slaví, taky konstatně hraje. Jdou za svým úporně a pomalu, stejná je i jejich hudba. Bohužel už se začíná projevovat moje únava a mírně ztrácím koncentraci bez ohledu na to, co se děje na pódiu. Ožívám až v závěru, kdy dochází i na Hukotův stagediving, to jsem nemyslel, že ještě někdy uvidím. Na poslední epickou Zátoku už jsem zas vyloženě naladěnej, ale to už je poslední song přídavku a je čas vyrazit domů. Ráno mě bude bolet za krkem. Jako za mlada.

Margharita: třídní sraz po čtvrtstoletí

Havaj: rýmička

Selezione dello chef (oblíbený desky 1. čtvrtletí 2022)

DITZ - The Great Regression (bandcamp)

Dycky DITZ! O týhle kapele z Brightonu teda slyším poprvý, a i když už pár věcí vydala, tohle je její dlouhohrající debut. Za sympatickým černobílým obalem s maskovanými psychopaty zabalených ve fólii se ukrývá neméně sympatický noise rockový/post-punkový obsah. Nejednoznačný písničky, který jsou docela slušně nervní a disonantní, ale často explodujou téměř ve stadionový refrény. Čiší z toho teda až strojovej chlad, ale pod tím vším evidentně tepe srdíčko. 

Thistle - Teleopsia (bandcamp)

Thistle, duo s nejšišlavějším názvem, jsou Čech a Fin, co se potkali v Brně. Tajemnej prales na přebalu je příznačnej. Organický ambientní album, který vás vtáhne do svýho světa a omotá vás liánama příjemnýho hučení a bublání. Největší radost ovšem mám, když pod touhle mlhou v některých kompozicích pulzujou tlumený beaty pro velmi introvertní headbangery. Na rozdíl od většiny katalogu labelu Stoned to Death můžete prvotinu tohohle uskupení s klidem darovat babičce. Pokud ráda medituje, bude přímo nadšená.

Soul Glo - Diaspora Problems (bandcamp)

Frenetickej hardcore punk s politickým přesahem není úplně moje doména a čtvrtý album Soul Glo bych ani neosočoval z velkýho novátorství (i když tu sporadicky zazní taky trap). Deska je ale tak natlakovaná energií, že prakticky každej song má potenciál zažehnout revoluci. Převážně afroamerická (!) parta z Philadelphie stvořila nevídaný monstrum, který i v maximálních otáčkách hraje skvěle dohromady. Nasraný texty pak hojně reflektujou černošskou zkušenost v dnešních USA. 

Mydreamfever - Rough and Beautiful Place (bandcamp)

Tenhle kluk z Jižní Koreje loni získal pozornost albem svýho jinýho projektu 파란노을 (Parannoul). Emo shoeagaze v jeho podání mě tenkrát nijak mimořádně nenadchl, ale Mydreamfever je odlišnej případ. Název evokuje vykulčený mtv band z přelomu tisíciletí, vskutečnosti je to ambient. Romantický piano, že by Malásek zaplakal, rozmáchlá stopáž kompozic, na pozadí nějakej smyčec a taky terénní nahrávky. Celý to má hořkosladkej nádech jako při listování strarýma fotkama. Patos, ale někdy to tak musí být.

Black Country, New Road - Ants from Up There (bandcamp)

Vyhajpená banda konzervatoristů z Cambridge neštítící se showcase festivalů. Tak nějak jsem měl tendenci Black Country, New Road vnímat. Neříkám, že to není pravda, ale už první deska byla super a tahle je též. Oproti debutu klidnější, dospělejší album, ubylo post-rocku a přibylo orchestrálního chamber popu. Morissey lkající přes kompozice Stevea Reicha, jsem někde četl, ale to já neberu jako urážku. Zpěvák Isaac Wood krátce po vydání kvůli problémům s psychikou opustil kapelu, která chce pokračovat. Nedokážu si to moc představit, ale zvědavej rozhodně jsem.

Endless doomscroller

Neutuchající sledování negativních zpráv není v době pandemie a hrozby nukleární války nijak výjimečný hobby. Endless doomscroller ho ale posouvá na úplně nový level -  nezatěžuje podrobnostma a nabízí jen nekonečnou tapetu vágní negativity. V pytli je prostě úplně všechno. Pro intenzivnější zážitek doporučuju nastavit černou verzi webu.

"Seek shelter, containment no more possible, the numbers continue to look bad, short-term outlook looks grim, worst is yet to come... "

Pro hluboký ponor do moře negace kliněte tu:

The Endless Doomscroller

Z Radlic přes Mongolsko k výtopně pana Blahoše

Undergroundový fanziny obsahujou překvapivě málo tipů na výlety s dětma. Dneska se proto v nový podrubrice „Zocelujeme ratolest“ podíváme na Dívčí hrady, velký pražský kopec, kde hodně fouká.

poslední žijící divoký kůň (druh)

Dítě (pro účely testování jsem použil čtyřletýho Prokopa) nalákejte na koníky. Ne ledajaký, protože na kopci, kde kdysi měly válčit český Amazonky, se momentálně prohání vzácný (pra)koně převalskýho. Znáte ze zoo, ale tohle je fakt docela jinej zážitek.

Výlet ovšem začněte na Radlický, oficiálně nejmíň vytížený stanici pražskýho metra. Pokud dítě nenadchne osmdesátkový komplex podzemky, bazénu a autobusovýho terminálu, ukažte mu plastiku Vztah přírody a techniky od Zdeňka Hoška nebo oceňovaný komplex administraček ČSOB od Pepy Pleskota. Už vidíte ty zářící dětský očka?

¨

Radlice wild life

Vy ovšem uděláte čelem vzad a vyrazíte vzhůru na větrnou hůrku (bacha, s malým h) zvanou Dívčí hrady. Pokud máte doma malýho šotouše, bonus pro vás. Trasa totiž vede přes přejezd a vy můžete při troše štěstí (nebo čekání ve větru) sledovat spuštění závor a přejezd motoráku. Fakt moc doporučuju.

Dopisy mrtvým

Dál kolem hřbitova. Za větru spíš neradím, je dost hustě osázenej stromama. Pokud ale děti trvají na návštěvě hrobů (může se stát), povšimněte si oldschoolových nápisů typu „choť majitele domu“ na náhrobcích. Prokop po prohlídce vymyslel nejlepší námět na povídku nebo film: Na hřbitov pošták pořád doručuje dopisy. Mrtvým píšou jejich blízký, aby si mysleli, že jsou pořád naživu a nebylo jim líto, že už umřeli. Paráda.

Od umrlců se vydejte dál pravotočivou zatáčkou vzhůru. Nahoře uvidíte vodárenskou věž Děvín (od Kájy Hubáčka, co navrhl věž na Ještědu). Pro vás jsou teď ale klíčový KONÍCI, za kterýma se vydáte doprava.

 

Mongolsko

Až tam dojdete, ocitnete se v Mongolsku. Na větrný dvacetihektarový stepi se za ohradou prohání klisny Lana, Gruhne, Khamiina a Xicara. Širá pastvina sahá až na obzor a je to krásný, až je vám líto, že jste si nepřibalili jurtu, pečenýho berana a termosku zkvašenýho kobylího mlíka. Jsou tu dvě vyvýšený pozorovací plošiny, kde to teda fouká ještě víc. Koňové ovšem do stáje nezalezou téměř určitě, protože vydrží víc než vy.

Z Mongolska k Zababovi

Dolů z Mongolska můžete sejít buď přes vyhlídku Děvín do Prokopskýho údolí nebo poměrně strmou lesní pěšinou směrem na Lihovar. S krátkou zastávkou na Děvíně volíme variantu B. Vymotáváme se přes železniční most s vyhlídkou na Pražský semmering (nejkrásnější železniční úsek ve městě tentokrát docení nejen šotouši) přes Žvahov až k naší cílový stanici - autobusový a tramvajový zastávce Lihovar. 

Prokop

Z někdejší majestátní alkovarny zůstalo bohužel už jen torzo, okolo něhož momentálně roste něco pod sloganem „spirit of Smíchov“. Špiritus místu ale dodává hlavně zašlá výtopna Zlíchov, před kterou uvidíte spoustu historických vagónů a mašin. Pokud znáte Pohádky o mašinkách, je to TA výtopna, kde pan Blahoš přemýšlel, jako pomoct černokněžníkovi Zababovi. A to (v jistých kruzích) není vůbec málo.

mapa cesty

Délka trasy: cca 5 km

Co vzít: Svačinu (občerstvení po cestě není), dobrý boty pro sestup z Mongolska na Žvahov

Kočárek: Od Radlický ke koníkům ano, dál spíš ne

 

2022/02/19 - Pretty Old Sound, Hothouse, Ruinu @ Café V lese

Reporty z koncertu jsou prej mrtvej žánr, ale píšu to na blog a táhne mi na čtyřicet, takže už nemusím řešit nic. Balím špunty do uší, léky na tlak a papuče a vyrážím směr Café V lese, kde pro pamětníky hrajou Ruinu, Pretty Old Sound a čerstvá krev Hothouse. 

Ruinu v akci

V klubu je ale nečekaně spousta mladejch lidí, některý teda nahoře slaví narozky v barevnejch čepičkách, ale je tu i dost existenciální mládeže v černých hadrech, co míří do podzemí na koncert.

Nebyl jsem v někdejší hipsterský Mekce asi pět let, ale moc se to tam nezměnilo. Podnik je třeba ocenit za to, že tu může hrát taková špína, zvuk je parádní, ale jsou tu i zřejmý negativa. Tím hlavním jsou kyselý barmani beze slova zaokrouhlující při placení. C'mon, nechám za večer v klubu čtyři kila, potřebujete tak zoufale ještě další dvě koruny? Ve squatu na Miladě jsem to chápal, tady ovšem padíkem za standardní pivo nesponzorujete DIY benefit na veganskej psí útulek, ale něčí podnikání.

Birell s vínem

Nic, náladu mi spravuje krátkej pokec před přetékajícíma pisoárama s Dimitarem, kterej kalením neobvyklý kombinace birellu a vína dokazuje, že je experimentátor nejen na hudebním poli. Pozdravím ještě pár tváří z minulosti a hurá na muziku. Hothouse jsou zajímavej zjev, mlaďoši s outfitama jak z módního magazínu (umělá leopardí kožešina basačky, kožená bunda frontmana) a hlavně s trumpetou, dávají osmdesátkovej postpunk, kterej mi místama evokuje něco z The Birthday Party, nebo novějc třeba Tropical Fuck Storm. Vůbec to není zlý, atmošku to má hlavně v pomalejších polohách, když se zrychlí a přichází pokus o metalovej growl, připomíná to nebezpečně standardní kinderpunk. Uvidíme.

plakát

Následujou Pretty Old Sound, respektive nejdřív jen elvisovskej werewolf Dimitar s rafinovaně natrhlýma kalhotama a haldou papírů na zemi. Sám na rozladěnou kytaru hraje svý defragmentovaný blues a v týhle doposud neznámý podobě mě P.O.S. baví asi vůbec nejvíc. Evokuje mi to střípky Sic Alps, Dead Moon, Jona Spencera a zástupy zapomenutejch hrdinů garážovýho lo-fi rocku. Jen občas se trochu přidá expat bigbítovej pantáta za bicíma a je to přesně to minimum, co je třeba. V další půlce už do toho řeže naplno, přidá se i na sedmistrunku (!!!) hrající numetalovej anděl smrti v roušce, kožených bezprsťácích a mikině Killing Joke. Z Londýna na skok vrátivší se Dimitar neměl moc čas s touhle kapelou zkoušet, přesto to dávají se ctí. Každopádně první verze Pretty Old Sound zůstává mým hlavním objevem.

Peel Autobahn

Potkávám v davu Joba, v krátkosti proberem nástrahy čínských nemocnic, cesty Johna Peela po německý dálnici, dárky od dětí a naše trička (Mudhoney vs. Wipers). No a pak už nastupujou Ruinu, který se s loňskou deskou vrátili ze záhrobí, aniž by kdy skutečně odešli. Šílená dadaistická laboratoř na pódiu, kde diktafony, mučený ságo a basklarinet (?) doplňujou bezmála jazzový bicí. V něčem mi to evokuje mnou oblíbenou produkci britskýho labelu Chocolate Monk, ale ve skutečnosti je to v něčem velmi japonský. Noise bez bubáků, takže na pódiu projde i havajská košile. Zato s pořádnou dávkou zábavný avantgardy, aniž by to celý byl samoúčelnej vtip, protože z hromady pokroucených zvuků leze většinu času velmi solidní groove, na kterej nezbývá než mávat (neexistující) řepou jak při nejtučnějším jamu Funkadelic. Baví se mládež, bavím se taky.

Zítra ale musím na dlouhou šichtu do rachoty a domů daleko, tak jen pozdravím nejhodnějšího Andreu, dozvím se o nejlepším festivalu, kde hrajou za den jen tři čtyři kapely a vyrážím nach hause.

 

Margharita: spoko večer ve společnosti spoko lidí

Havaj: hamižná obsluha