Wollongong, Gnu, Lyssa - tzv. plejáda tuzemských rockových velikánů a zároveň soundtrack mýho dospívání. Tahle konstelace už se nemusí opakovat, že jo. I když se necítím úplně fit, dávám v hornoměcholupským Albertu z automatu tekutinu zvanou „irish cream cappuccino“ neúspěšně simulující kafe a alkohol a vyrážím na Smíchov.
Underdogs, temný sklepení se zlatejma lidma i programem, asi netřeba blíž představovat. Oáza. Na svůj vlastní gestlist tenhle večer nominuju Stejkyho, protože moje drahá polovička zůstala doma. Pro večer plnej testosteronu je to tak nějak příznačný.
Dáváme se Stejkym a Šampíčkem pár historek, ta s názvem „Jak Šampón probíjel o myčku“ už teď patří do zlatého fondu. Lidí je všude fakt hodně, některý jen tak stíhám pozdravit (Větrák a Ital - wut?), mnohý jen zahlídnu zdálky. Pivo je psí - spoko desítka za třicet káčé, i když o zmenšeným objemu 0,4 litru.
Nevytřeštěný Brouček
Hudební produkci zahajujou Wollongong, který k mý radosti neopomíjej ani dvě dekády starej debut Know Evil. Přídomek „emo“ na letáčku chápu spíš ve smyslu, že i neandrtálci mají nějaký pocity. Celej set se mi ve výsledku slejvá do disonantního hárkórovýho monolitu, ve zběsilejších pasážích tahle hlasitá hydra někdy trochu lapá po dechu, největší čaro se pro mě dostavuje ve chvílích hypnotickýho minimalismu. Nic se nemění, snad jen Brouček neprobodává svým vytřeštěným pohledem publikum stejně psychoticky jako dřív.
Následuje návrat mistrů zábavy. Gé eN Ú sází hit za hitem, obvzlášť rád jsem za Já a Mossad, ale každej v davu to má trochu jinak. Celé dobré. Navíc dva nový (!) songy. Obzvlášť Zdejší mi zní v hlavě doteď. Druhej se jmenuje Nízký čelo. Pro ty z nás, kdo už se tzv. vykoutovali a maj čelo naopak vysoký, je to ovšem trochu hořkej song. Kluci ho dali až na potřetí, když ho dvakrát předtím podělali. To Pánbu zasáh, aby největší Čech nezpychl. Není každopádně moc lepších pocitů, než za zvuků týhle kapely máchat hlavou jako blbec, skandovat heslovitý texty a popíjet pivo. Samozřejmě dostatečně rozkročenej, protože je vědecky dokázaný, že poslech Gnu zvětšuje koule. No, u posluchaček to tak asi nefunguje, nevím.
Anomálie na hajzlech
I po čtvrtstoletí ale každopádně platí konstanta, že koncerty Silver Rocket jsou v drtivý většině sausage party. Dokládá to fronta na hajzlech, která se o přestávce utváří pouze před mužskou částí sociálního zařízení - v jinejch částech vesmíru poměrně raritní úkaz.
„Šavle a penisy! Šavle a penisy!“ deklamuje pak Töhötöm z pódia, když se zas vracím na Lyssu. Ano, tohle je totální čůrákův mlejn. Kapela, která se vlastně jako jediná nevrací, ale celých těch 25 let existence, který slaví, taky konstatně hraje. Jdou za svým úporně a pomalu, stejná je i jejich hudba. Bohužel už se začíná projevovat moje únava a mírně ztrácím koncentraci bez ohledu na to, co se děje na pódiu. Ožívám až v závěru, kdy dochází i na Hukotův stagediving, to jsem nemyslel, že ještě někdy uvidím. Na poslední epickou Zátoku už jsem zas vyloženě naladěnej, ale to už je poslední song přídavku a je čas vyrazit domů. Ráno mě bude bolet za krkem. Jako za mlada.
Margharita: třídní sraz po čtvrtstoletí
Havaj: rýmička
