Chození na koncerty je pro mě, jakožto zaměstnanýho family guye vzácná kratochvíle, která je možná jen za vzácný konstelace. Například když umře skoro stoletá královna a já se tak ocitnu na pár hodin Londýně. Mám odpracováno, takže co s načatým večerem? Dimitar z Pretty Old Sound tu žije už roky na hausbótu a ví přesně, kam dneska zajít: na slibně znějící Decolonise festival „by and for punx of colour“, respektive na poslední dvě kapely třídenní akce.
Už samotná anotace je pro mě zajímavý mentální cvičení - na jednu stranu je „nebělošskej“ punk pořád vcelku vzácnej, což ve mně budí zvědavost a naděje, že objevím něco hudebně neotřelýho. Na druhou stranu definovat festival podle barvy kůže mi přijde tak nějak... debilní?
Nacházíme s Dimitarem Signature Brew Haggerston, vcelku sterilní klub a craft beer bar na severu Londýna. Většina lidí v publiku jsou nepřekvapivě klasický bílý hipstři a punk v klasickým slova smyslu ten večer taky neuslyšíme, ale to předbíhám...Za vstup dáváme každej 19 liber, což by chudáci z východní Evropy jako my radši ani neměli přepočítávat na svojí měnu. Místní ležák (Dimitar bohužel neudržel v hlavě značku) je ale parádní pitivo, který navíc přichází právě včas před koncertem.
Předposlední (pro nás první) kapela je Break Fate, bělošská parta, která se sem zjevně kvalifikovala jen díky černošskýmu frontmanovi. A je to docela slušná pitomost, dojem nezachraňujou ani sladěný oblečky. Random emo pop punk z roku 2000, šedesátá odmocnina z Fall Out Boy nebo Jimmy Eat World, ovšem s otravným tlačeným vokálem a blbýma textama. "I am your host tonight, how are you today?" hlásí frontman ve slunečních brejlích do publika a nás to táhne na pokec před dveře klubu.
Po skončení setu a návratu dovnitř mě Dimitar upozorňuje na merch table, že jsou tam holky z Big Joanie, jeho nejoblíbenější londýnský kapely. Jsou moc milý, Dimitar kupuje kazetovou kompilačku staršího ročníku festivalu, kde mají taky skladbu. Pozdějc dohledávám tohle trio černošek, který si vzal pod křídla Thurston Moore. Garážovej lo-fi rock, jakýho kdysi na Ecstatic Peace! vycházelo hodně. Není to tudíž žádná revoluce, ale rozhodně se to poslouchá dost příjemně.
Passport is a palace
To už je ale na řadě BISHI, hráčka na elektrifikovanej sitár s bengálskejma kořenama. Dimitara to stejně jako předchozí set evidentně moc nebaví, ale já jsem docela spokojenej. Tvrdý elektronický podklady, psychedelickej sitár, čtyřooktávovej hlas i nekompromisní flow tvoří originální skládačku, která je navíc zábavná - zvlášť když má hlavní protagonistka 80s business kostýmek a navzdory plus size velikosti moc hezky tančí. Kdyby tak ještě proslovy mezi skladbama nebyly stejně dlouhý jako samotný tracky a hitový věci jako Passport Is a Palace tvořily větší část repertoáru... Stejnej dojem jsem měl pozdějc i z EP Let My Country Awake, ze kterýho ten večer hodně hrála.
Na závěr, v předvečer královnina pohřbu, doporučuje BISHI
lidem, aby si dali drink na „naší velkou dámu“. Punk is dead, říkám to furt. Celkově
teda návštěva Decolonise festu spíš prohra, ale i se světlýma (fakt žádnej
rasovej dvojsmysl intended, rozumíme si) momentama.
Margharita: setkání s Dimitarem, BISHI
Havaj: Break Fast, drahej vstup pro kluky z východu
